wz
 
O s o b n í  s t r á n k y  J i n d r y  V o b o ř i l a

kniha    nahrávky   nahrávky 2   texty     fotogalerie    názory a ohlasy    kontakty a koncerty
kuriozity   moje_zvířátka    oblíbenci
   
HKK_Hudební_kurzy_Kanárek
Leták_pro_hudební_kurzy_k_tisku

Ukázky MP3
Trosečník
Blues posledního pražského upíra
Siamská dvojčata

Protože stránky poskytují pouze omezený prostor, budu se snažit být až encyklopedicky stručný. Vynechám historky a detaily, týkající se nástrojů, aparatur a samotných muzikantů. Kdyby měl někdo k některým bodům tohoto povídání nějaké dotazy - nebo by chtěl něco dokonce doplnit, rád vše doplním nebo vyslechnu.
Kytaru jsem dostal k Vánocům, když mi bylo asi 12 let. Měl jsem štěstí, že moji rodiče byli staří trampové a od začátku mě v mých hudebních aktivitách podporovali. Můj strejda byl navíc jediný kytarista, se kterým jsem za svůj dosavadní život přišel do styku. To byl první impuls. Potom přišlo období divadla Semafor a prvních big-beatových kapel. Prvních koncertů jsem se účastnil většinou se staršími kamarády. V Národním domě na mém rodném Žižkově jsem viděl první přehlídku kapel, ze kterých si pamatuji už jenom "Rakety A" a "Rakety  B", kde působil můj spolužák Mirek Mareš, který byl z dobře situované rodiny a disponoval elektrickou kytarou, na kterou ovšem hrát moc neuměl.  A tak - jak bylo v té době běžné - seděl většinou na "střídačce" a občas ho nechali něco zahrát. Tehdy bylo normílní, že do big-beatové kapely vzali každého, kdo měl třeba zesilovač, byt na mejdany nebo hezkou sestru. Byla to pionýrská doba a každá kapela měla tehdy v obsazení jazz-trubku a banjo a k jejím povinnostem patřilo zahrát například skladbu "Podmoskevské večery". která se tehdy v různých úpravách objevovala i na rádiu Luxembourg.



1
2
3
4
Taková
"gibsonka", to
bylo něco!
SATELIT - Vláďa  "Sahir"
Janeček,  já,
Mikula "Meny"
Kaminský a Jarda  Štemberk
SATELIT s Jindrou Bazíkem v
závodní jídelně n.p. Motorlet

S Menym a se SPEAKTERS
na
akci Říp ´64

S kytarou jsem se přihlásil do LŠU k panu profesorovi Jiřímu Majerovi, který byl velmi překvapen, když jsem se navzdory dobovému trendu rozhodl pro klasiku. Dělal jsem rychlé pokroky, ale brzdili mě spolužáci, se kterými jsem byl nucen ze začátku hrát dvojhlasně národní písně a taková píseň v tandemu s méně talentovaným žákem zabrala třeba dva měsíce. Já jsem se mezitím odposlechem z rádia doma naučil nějakou skladbu a tou jsem pak překvapil pana profesora, který nemohl pochopit, jak se můžu něco takového naučit bez not. Byly to zejména skladby Miroslava Kefurta "Kytarové boogie" a "Kytarová samba".
Po dvou ročnících v LŠU přišel pan profesor s dotazem, jestli jsem ještě neuvažoval o konzervatoři. Samozřejmě, že uvažoval, ale byly tady dvě věci, které mi bránily tu myšlenku realizovat. Ten hlavní byl, že bez členství v ČSM bych neměl žádnou šanci a druhý nebyl tak dramatický, ale taky hrál svou roli. Potřeboval bych totiž nějaký lepší nástroj a to si moji rodiče v té době nemohli dovolit. Od té doby dělám muziku jenom pro radost - a čím vyšší je honorář - tím větší je moje radost.
Když se o mém hraní dozvěděli ve škole, okamžitě jsem byl i jako nečlen delegován na pionýrské schůzky, kde jsem by nucen doprovázet jejich vedoucího, který svou jazz-trubkou a písní "Třešňové květy" oslňoval pionýrky.
Založení první kapely bylo na spadnutí, když jsme s kamarády viděli ve Vojanových sadech kapelu Sputnici. Kromě toho jsme chodili k jednomu staršímu spolužákovi, který měl otce a bratra na holandské ambasádě a disponoval už tehdy magnetofonem Sonet Duo a úžasnými nahrávkami Little Eve, Bobby Rydella, Shadows, Tornadoes Pata Boonea a dalších tehdejších hvězd. Tady jsme se taky trochu obeznámili s anglickými texty. Bylo rozhodnuto a založili jsme kapelu Hvězdolet. Zpočátku jsme se scházeli na vrchu Křížek ( dnes Parukářka ), kde naše hraní nikoho nerušilo. Nějakým zázrakem se nám později podařilo získat klíče od Agitačního střediska v Bořivojově ulici a tak jsme si mohli občas na sucho zazkoušet. Jako protislužbu si "složky" od nás občas objednali kulturní vložku" do svých schůzí. Tady musím ještě dodat, že jsme neměli žádnou aparaturu a hráli jsme jenom orchestrálky. Většinou ve dvou - mým partnerem byl o rok starší Mikoláš
" Meny" Kaminský. To byl mimořádně inteligentní a talentovaný pianista ze zakarpatsko-ukrajinské rodiny, která k nám utekla po válce před Rusy. Bohužel trpěl tehdy neléčitelnou leukémií a zemřel ve svých 19 létech o prázdninách, krátce na to, co odmaturoval na "jaderné průmyslovce", kam se tehdy jako jeden z mála dostal. S ním jsem zažil nejkrásnější časy začátků big-beatu v Praze.

Když jsem nastoupil do učení v jinonickém Motorletu, poznal jsem tam řadu muzikantů, se kterými jsem si dobře rozumněl. Hned na první seznamovací chmelové brigádě jsem se domluvil s kytaristy Jindrou Bazíkem, Jardou Štemberkem a Vláďou "Sahirem" Janečkem, že založíme spolu s Menym Kaminským kapelu Satelit. Jindra Bazík zajistil Agitační středisko v Křižíkově ulici v Karlíně a tak jsme se přestěhovali tam. Od té doby jsme každý den probíhali tunelem pod vrchem Vítkov na zkoušky  - někdy i několikrát. Tam byla velká parta a pod hlavičkou ČSM to celkem klidně fungovalo - i když zpočátku pod kamufláží fotokroužku, který vedl Honza Merhaut. Hned vedle byl sál "U Zábranských" a tam jsme taky pořádali svá první vystoupení ve vlastní režii. Později jsme svou činnnost rozšířili i na "agiťák" v Urxově ulice, kde bývalo permanentně nabito. Z výtěžku těchto akcí jsme si kupovali součásti své tehdejší výzbroje. Jako první jsme za 80,- Kčs získali v bazaru Lucerna velký černý kotel a ten na dluoho tvořil naši první bicí soupravu. Na jeho horní blánu jsme pokládali filcové kolo, aby nepřehlušil kapelu. Pro kytary nám sloužilo rádio, které nám náš zvukař Honza "Vaska" Čermák upravil pro 4 kytary. Na zadní stěnu prostě udělal destičku s 8 banánkovými vstupy.
Já jsem se později obětoval a koupil jsem si 640,- Kčs basskytaru Basso IV. a tak jsem se stal basistou. Basu jsme obvykle zapojovali do mikrofonních vstupů, které byly tehdy v každém sále a sloužily prostřednictvím ústředny k ozvučení schůzí a sjezdů. S novou basou byly ovšem jenom problémy. V jejím příslušenství byla šňůra s malým hliníkovým "jackem", který si záhy každý basista urazil a pak bylo nutno vstup do basy předělat. Nejlépe na mikrofonní pětikolíkový konektor, který byl ovšem tak veliký a jeho kabel tak tlustý, že to potom vypadalo, jako když basa hraje na plyn. Další problém byl, když mi praskla struna A. Tehdy bylo takřka nemožné koupit náhradní struny na basskytaru a tak jsem asi půl roku hrál na 3 struny.
Později nám dal někdo typ, že v poliklinice na Prokopově náměstí prodávají levně jakýsi zesilovač. Honem jsme ho běželi koupit. Chtěli za něj 800,- Kčs a vážil asi 80 kilo, takže jsme ho do Karlína vláčeli ve čtyřech.  Hrál jako když "kouřej´ kamna" a my jsme tomu nemohli přijít na kloub, až nám kdosi zasvěcený řekl, že se jedná pravděpodobně o zesilovač k rentgenu a jeho výkon bývá tak 2 - 3 Watty. Požději jsme se ale zmohli na "placky" a vyrobili jsme si i nějaké bedny z repráků od závodního rozhlasu. V bazaru na "Husovce" jsme přikoupili pionýrský bubínek a nějaké malinké činely, ze kterých jsme zrobili jakousi hi-hat. Všechno se vozilo tramvají a dokonce jsme jezdili i na mimopražské kšefty vlakem a "aparaturu" jsme za pomocí velké skupiny příznivců dopravovali ručně - leckdy i s mnoha přestupy. Na nádraží pak obyčejně čekali pořádající s dvoukolákem.
V Karlíně se nám dařilo a když svazáci navázali družbu s pletařskými závody Mira v Nuslích, získali jsme i několik zpěvaček a sboristek. třeba taková Vlasta Šašková si troufla i na Wandu Jackson. V Karlíně se pak objevil i náš pozdější zpěvák Franta Prokop, který na tu dobu disponoval docela zajímavým hlasem a neotřelými pohyby. Občas se objevili i muzikanti, kteří si s námi zahráli pár kšeftů a zase zmizeli ve víru dějin. Třeba bubeníci Franta Pospíšil, Jirka Koubek, zpěvák Honza Fiala nebo pianista Jirka Dmytrus.
Po celou dobu s námi průběžně zpíval i náš kamarád Richard Kolář, který byl v té době na intru v Bohosudově. Tam hrál s kapelou Speakters a když se objevili Beatles, prohlásil, že to můžu zpívat jedině já a Meny a hned nás taky pozval k hostování na velkém festivalu Říp ´64. to byla na tu dobu nevídaná událost a kolik tam bylo lidí, to si ani netroufám odhadnout - ale hodně. Bylo to v den mých 17. narozenin a trvalo to celé od pátku do neděle. Na úpatí Řípu bylo velké pódium obklopené sedmi mikrofony Neumann a poháněné dvěma armádními ústřednami, ukrytými v autech Praga V3S a ve předu byly 4 sloupky od městského rozhlasu. Na stráních hořely stovky ohňů a občas situaci zpestřovaly chovanky ústavu v Kostomlatech, které se snažily na své vycházce urvat ze života, co se dá. Nikdo si před nimi nemohl být jistý a jejich oholené hlavy, ukryté pod šátky zaháněly umělce do bezpečných úkrytů. V té době jsme často hostovali s jinýmim pražskými kapelami a pamatuji se, že jsem dokonce absolovoval zkoušku i v márnici motolské nemocice, protože tam byla kompletní erární bicí souprava.
Časem se sestava zase přirozenou cestou obměnila, protože přišel karlínský kytarista Jirka Bžoch s tím, že má zkušebnu v klubovně Pražských komunikací v Holešovicích a tak byl okamžitě přijat. S ním nám byl dohozen zpěvák Petr Klimovič, který s sebou přinesl i novinky - náhrávky Rolling Stones a Kinks, které pro nás zněly překvapivě tvrdě. Byl to i dobrý showman, ale na to u nás publikum ještě nebylo připraveno. Když jsme hráli v Klicperově divadle, lidi na něj pokřikovali : "K zemi, Hurvajs"!


5
6
7
8
SATELIT - Já, Jirka Dmytrus,
sboristky a Vláďa
Janeček v
libeňské loděnici
SATELIT - Jindra
Bazík a já s

Basso IV.
SATELIT - Meny, Petr Klimovič,
Jirka Bžoch a já
v Dopravních
podnicích
SEXTONES - Já, Ilja Bartošek,
Honza Douda
a sedící Dan Černý


Když umřel Meny Kaminský, nastaly velké změny, protože někteří muzikanti už "nestíhali" a tak bylo třeba hledat nějaké zručnější. Petr Klimovič mě seznámil s kapelou The Sextones, kde hráli v té době kytaristé Vláďa "Dejvy" Čáp, Honza Douda, bubeník Dan Černý a pianista "Bača". S těmi jsem si ihned porozumněl a tak jsme nastoupili cestu pro nás "tvrdší" muziky, než byl dosavadní rock and roll. Hráli jsme věci od Pretty Things, Rolling Stonesa dalších. Sem patřil i geniální zvukař Pepa Vítek "Skřítek", který u KPFKE opravoval kinoaparatury a v jeho domě v Podolí se dalo občas i zkoušet. Ten nám později zařídila i kvalifikační zkoušky, které se konaly U Fleků a díky nímž jsme získali kvalifikační průkaz a mohli jsme oficiálně hrát za peníze. Agentura nám občas sehnala i nějaký kšeft a zajistila dopravu mikrobusem, což byl na tu dobu až nepřístojný luxus. Díky svým kamarádům v Teplicích jsme si třeba na týden najali sál Dopravního podniku Teplice a tam jsme denně hráli a sami si prodávali vstupenky. Tady s námi chvíli hrál i kytarista Jirka Stée, který jako vůbec první člověk v kapele začal nosit vlastní písničky. 
Přespávali jsme v Teplicích u známých a s námi se tady týden pohodlně uživila i skupinka kamarádů z Prahy. Byly to zlaté časy - denně bylo plno. Většinou chodili stejní lidé. To bylo taky v té době normální. Já sám jsem v Praze byl třeba i 6 dnů v týdnu na nějakém big-beatu. Vstupné bylo 2 - 5 korun a to jsem si i při skromných poměrech mohl klidně dovolit. Chodil jsem většinou sám a muziku jsem doslova hltal. Hrálo se téměř v každém volném prostoru. Velké akce byly často v Lucerně a v Radiopaláci. V kavárně Alfa na Václaváku hrál každou středu Olympic, v úterý byla v Olympicu ve Spálené většinou Karkulka voj. - tedy Šimek a Grossman s kapelou, o víkendech se hrálo ve Vysočanech v Gongu, v Libni v Čechii nebo v Klicperáku, v Kotvě, v Ticháku nebo Nároďáku na Žižkově, hrálo se prostě hodně a kde to jen šlo. Později přibylo Sluníčko, divadlo S+H a další, většinou podnikové sály a sálky.  
Časem jsme získali i manažera v osobě mého spolužáka Petra Štádlera ( později emigroval ), se kterým jsem se později stal spoluzakladatelem smíchovského Music F Clubu. I tam se hodně hrálo. To už byla další kapela, která snad ani neměla název, ale přesto byla s úspěšná v pravidelných pořadech, které tam z počátku uváděl Oscar Gottlieb. Hráli jsme v sestavě - já a Vašek Hrubeš, kytary, basa Lexa Plocek a bicí Dan Černý ( později emigroval ). S Vaškem Hrubešem jsme každý týden jezdili hrát do zahrádky před hospodou u Tetaurů na Kazíně v Mokropsích. Doplňoval nás náš spolužák - potomek amerických osvoboditelů z Plzně - snědý William Douglas Hrázský, zvaný Duki. Zpívali jsme trojhlasné písně od Searchers, Beatles a dalších a měli jsme ohromný úspěch. Dukiho máma žila v Západním Německu s Dukiho otcem a Duki tady byl u "tety" pěstounky. Ta jednoho dne ve své prostotě způsobila velkou tragédii. On nebyl vůbec v matrice a co se týče vojny a dalších nepříjemností, mohl být úplně klidný, jenomže ta dobrá žena viděla jednoho dne kdesi na trafice plakát s vyhláškou o povinných odvodech jistých ročníků a hned ho běžela ve své naivitě zaregistrovat. Nepomohlo nic a chudák Duki si musel vojnu odkroutit. Přestože maturoval na gymnáziu, s úspěchem na vojně předstíral, že česky moc neumí a tak strávil vojnu někde za barem v důstojnické kantýně na brněnském letišti. Pak ho teprve hodné komančové pustili na krátkou návštěvu za matkou - ze které se pochopitelně už nikdy nevrátil.
V Motorletu se se mnou učil, jako soustružník, talentovaný kytarista Ilja Bartošek - syn komunistického spisovatele "spaněláka," Ilji Barta. Bydleli na  Malvazinkách vedle Jiřího Šlitra a poblíž prezidenta Antonína Novotného. Ilja se při učení stačil připravit se zničenýma rukama na kytarovou konzervatoř a taky se na ní bez protekce dostal. S námi nějaký čas zkoušel na Žižkově, ale pak ho začala zajímat španělská hudba a on hledal jiné uplatnění pro své zájmy. Později vystupoval s kolegou Gregorijem Dymičem jako duo Bartošek a Dymič nebo pod názvem Vosy. Zemřel bohužel v pouhých 24 letech na rakovinu.
Na Kazíně v Mokropsích bývávalo veselo, občas s námi jel i Reddy Kirken z Hells Devils a tady jsme se taky seznámili s pozdějším textařem Michalem Bukovičem, kterého jsme pak skoro každý víkend po několik let navštěvovali a vzájemně se obohacovali v záležitostech hudby. Spolu s ním jsem se stal zakladatelem první verze Country Beatu. Ta původní sestava počítala se zpěváky Lídou Hanzlíkovou, Michalem Bukovičem, Pepou Boučkem a ing. Ladislavem Vodičkou a s pianistou Tondou Formandlem, mnou na basu a steel-kytaristou Hanzlíkem. Po nějaké té zkoušce jsme se v míru rozešli každý svým směrem a tím to skončilo. Nicméně texty, které Michal Bukovič psal tenkrát byly výtečné a vůbec se nedají srovnat s jeho pozdější - už profesionální tvorbou.


9
10
11
12
13
SEXTONES - V popředí Jirka
Stée, Ríša Kolář a já -  v
agitačním středisku v
Bořivojce.
SEXTONES - Já, Vláďa
"Dejvy"Čáp a Petr Klimovič
v
Klicperově divadle.
Já s Michalem
Bukovičem na
jeho chatě  na
Kazíně
V Klicperově
divadle v
Kobylisích
Ráno po Silvestru Michal
Bukovič
uprostřed Venca
Hrubeš, vpravo

já a ve předu spící William
Douglas "Duki" Hrázský


V té době za mnou přišli přátelé - žižkováci, které jsem znal jen od vidění - zvukař Pepa Hladík a kytarista Mirek Dudáček, jestli bych to nechtěl zkusit s jejich Alarm Group. Na zkoušce na Dobešce byl ještě basista Petr Pechman a bubeník Jirka Šustera. Dělaly se vetšinou jejich vlastní věci, ale zkoušení bylo díky Dudáčkovi zbytečně zdlouhavé a nikam to nevedlo. Všichni chtěli hlavně vystupovat. Takže si všichni oddychli, když Mirek vzal lano k George and Beathovens. Sestavu potom doplnil Pavel "Permon"  Krajča od hloubětínských Hurikánů a Ivo "Fakir" Janák z kapely Tomcats, která působila v Brandýse nad Labem. Petr Pechmann byl výborný zpěvák i basista a tak jsem vzal do ruky doprovodnou kytaru a udělali jsme v této sestavě náročný repertoár, který měl na svou dobu vysokou úroveň. Začali jsme zkoušet v hloubětínském domečku kapely Hurikáni a později jsme si vytvořili základnu v Ženských domovech na Sníchově. Tady jsme taky pravidelně hráli a brzy jsme dostávali nabídky i mimo Prahu. Dostali jsme se i do finále soutěže Beat salon a skončili jsme druzí, přestože ostatní kapely měly v kuloárech své lobbisty ( hlavně manažer Tkadlec, který udatně bojoval na pánském záchodě s porotou za kapelu Rolls ), kdežto my jsme museli spoléhat jen na své umění. Kromě vlastních věcí jsme měli v repertoáru věci od Spencer Davis Group, Small Faces, Grateful Dead, Steve Millera a dalších tehdejších hvězd. Vystupovali jsme v té době hodně, ale taky jsme si párkrát naběhli různým podvodníčkům, kterým tato svobodná doba celkem přála a kteří nám dodnes za naše vystoupní dluží. A mohl bych jmenovat - dodnes tyto lidi potkávám.        
Taky jsme už disponovali slušným zařízením. Ivo Janák hrál na varhany vlastní výroby, které měly slušný sound, ale když jsme je v zimě přinesli z mrazu do vytopeného sálu, musel je vždycky celé naladit a když skončil, mohl začít znovu od zdola nahoru a tak to musel udělat i několikrát za sebou, než dosáhl přijatelného ladění. Jednou jsme doprovázeli mistrovství republiky v kulturistice a náš tehdejší zvukař Pavel Kaleš přišel s tím, že vyrobil první kvákadlo na našem území a že by ho rád vyzkoušel. Nikdo z nás hned na poprvé nedosáhl synchronu rukou a jedné šlapající nohy a tak se Pavel nabídl, že bude kvákat za nás ručně. Vlezl si s kvákadlem pod zakrytý praktikábl a asi hodinu a půl kvákal o stošest. Když naše vystoupení skončilo, byl úplně propocený a ukvákaný málem k smrti.


14
15
16
17
ALARM GROUP - Jirka
Šustera, Petr "Pecka" Pechman,
Ivo
"Fakir"Janák, Já a Pavel
"Permon" Krajča
Ve finále Beat
Salonu
*
V Ženských domovech na
Smíchově
*
S Pepou Hladíkem a Petrem
"Peckou" Pechmannem
*


Jednoho dne za mnou přišel s nabídkou Pepa Kůstka, se kterým jsem se znal už z dob Hurikánů a který právě hrál s Cardinals. Jejich west-coastová sláva končila a chtěli trochu přitvrdit. Zkoušeli to krátkodobě s kluky z Plastic People a podobných part, ale příliš si nerozuměli ani lidsky, ani umělecky. Já jsem měl do té doby už několik nabídek na profesionální hraní, ale pořád jsem se bál nejistoty a nechtěl jsem nechat práce. Odmítnul jsem i Komety, přestože tam zpíval Reddy Kirken, se kterým jsem si dobře pěvecky rozumněl a mockrát jsme si to spolu vyzkoušeli. Cardinals - to bylo něco jiného. V té době hráli Deep Purple, Jethro Tull a další , pro mě atraktivní kapely. Takže jsem ke Cardinals nastoupil - bohužel v té době nastupovala taky normalizace. Začali jsme s bubeníkem Petrem Klarfeldem - správcem židovského hřbitova na Žižkově, který do té doby hrál s Framus Five. Ten měl se zvládnutím repertoáru značné problémy - vůbec nechápu, jak mohl tak dlouho u Framus vydržet - a tak musel nastoupit Pepa Havlíček z Exitu . Udělali jsme krásnou slovenskou šňůřu s folkovou kapelou Stupid Band a pak už to šlo se kšefty z kopce. Toho využil manažer Honza Vaculík, který v té době chodil s Petrou Černockou a hučel do nás, že doba je zlá a že to chce zpěvačku. Nakonec většina podlehla a do kapely přišla Petra Černocká. Ta si s sebou přivedla nejprve Petra Hanniga a později Zdeňka Mertu. Na Pepu si nově příchozí netroufali a tak byl program nejprve koncipován jako "Petra, Pastýři a Kardinálové" . Zakrátko to Pepu Kůstku přestalo bavit a raději vzal lano na basu k Blue Effect. Místo něj přišel Mirek Dudáček z podobnš skomírající kapely "George and Beathovens" a ten přistoupil na hru na "Dívku na koštěti" a tím se vlastně Cardinals definitivně proměnili na Kardinály. To jsem už vzdal i já a raději jsem zvolil to, co většina českých muzikantů v té době - brigády a občasné hraní. Chodil jsem na brigádu na vlakovou poštu na hlavním nádraží, kde se to muzikanty jen hemžilo. Z Cardinals se stala pravá normalizační estráda, kde jako host vystupoval zpěvák Rony Marton - měl u publika větší úspěch než zbytek estrády dohromady - a celé to uváděl Václav Čapek. P.Hannig zde posloužil jako mouřenín a když zjednal Petře vstup do studií a na Supraphon, byl odměněn kopancem a místo něj přišel další "borec", Zdeněk Merta.
Jako každý pražský muzikant, který hledal angažmá, jsem i já chodil do zákulisí v Lucerně, kde se v plesové sezóně muzikanti scházeli na pivo a tady se domlouvaly taky kšefty. A tak se stalo, že jsem se nějak dostal do party Markýz John a zbytek sezóny jsem jezdil s nimi. Tam byla proměnlivá sestava a na kšefty chodil, kdo měl právě čas. Když byl nějaký ples v Lucerně, sešlo se tam i 15 účinkujících. V té době tam byli kromě původních členů občas taky Olda Kellner, Petr Petrásek, Rudla Chundela, Láďa Wildt a další a další.
Taky jsem se pořád setkával s Honzou Doudou a s kluky kolem bývalých Sextones. Oni byli denními hosty malostranských hospod a jako zaměstnanci Pražského úklidu ( tam byl tehdy zaměstnán každý druhý pražský muzikant - a zbytek postával s tyčkama u Geodézie ) disponovali jejich klubovnou na Vackově, kde taky zkoušeli. Dělali tam o víkendech takové akce, že nabrali v hospodě "U medvídků" partu mladých Holanďanek - které byly vybavené úzkoprofilovým cigaretovým tabákem a navíc zaplatily sud piva - a těm pak na Vackově uspořádali hudební produkci pod širým nebem. Jednou jsem tam o volné neděli zašel ( to už jsem hrál s Bacily ) a tam jamovali lidi z "Plastiků", "DG 307" a taky tam byl Jarda Neduha. Ten začal hrát na jednom akordu, chvílemi do toho cosi kvílel a to celé trvalo třeba hodinu. Žádné téma, žádná koncepce - prostě jen taková hodinová "schíza" na jednom akordu. Oni to považovali za těžkou "avantgardu". Já jsem tam našel v depozitáři Klaviset Jolana - dodnes nedoceněný elektrický klavír - a připojil jsem se k jejich jamu, ačkoli na piáno hrát neumím. Když jsme skončili, dostal jsem okamžitě několik nabídek ke spolupráci od zástupců různých kapel.     


18
19
20
21
CARDINALS - Já, Pepa Kůstka,
Pepa Havlíček a  ing. Ivan Kloud
*
Karel "Erik" Veselý, vzadu já
s
Pepou Havlíčkem, ležící
Pepa Vítek
"Skřítek",  nad
ním Miki Růžička a
Mirek
Dudáček
CARDINALS na jižním
Slovensku
*
Začátky a konce big-beatu!
*


Na poště jsem si v zimě uhnal revmatickou horečku a tak mě hnali na operaci krčních mandlí. Tady jsem potkal taky pár známých, například Jardu Čvančaru od Taxmenů, se kterým jsme tam týden dvojhlasně úpěli. Před nástupem do špitálu na mě nastoupil Franta Čech, že jeho brácha jede na angažmá v symfoňáku do Bogoty a že potřebujou basistu. Brácha mi tady nechal basu i aparát s tím, že mu to můžu splácet. Cena to byla přímo nekřesťanská, ale ta kapela byla tehdy mlýnem na peníze a tak se mi to podařilo během toho roku, co jsem tam vydržel, splatit. Byl to rok kdy odešel Viktor Sodoma a přišel Jirka Schellinger. Nastoupil jsem do sestavy: Tolja Kohout, bicí - Olda Říha, kytara a Miloš Nop, klávesy. Tolja měl asi po dvou měsících Franty plné zuby a místo něj přišel výborný devatenáctiletý Petr Eichler. Já jsem do poměrů v českém showbussinesu pronikl právě díky účinkování v této kapele. Franta Čech je ambiciózní člověk, který nic neponechá náhodě a pro peníze je schopen udělat doslova cokoli. Když po odchodu Viktora Sodomy kapela zaznamenala úbytek práce, cpal se Franta i ke komunistům, ale i ti dobře prokoukli o co mu jde - a tu výsadu, sedět s nimi u jednoho koryta, mu nedopřáli.
O jeho charakteru nakonec svědčí i knihy, které napsal o "kamarádech" muzikantech. Ti jistě dobře vědí, o čem mluvím. Podle toho samozřejmě vypadal i repertoár. Franta neponechával náhodě ani texty a každý, která napsal, hned si nechal schválit na ČUTI ( Český úřad pro tisk a informaci - úřad komunistické cenzury ), aby neměl problémy s textovými komisemi v rozhlase a na Supraphonu. Většinou to byly české texty na zahraniční tituly. Když se mu potom už dlouho válely v šuplíku, přinesl je, aby na ně někdo z kapely udělal muzika a pak se to nahrálo. Například píseň "Jsem prý blázen jen"
( původně "When a Blindman Cries" od Deep Purple ) jsem v programu zpíval já a později jí natočil Jirka Schellinger -
ovšem už s vlastní muzikou.
V každé instituci měl Franta své lidi, které nějak zaměstnal na svém políčku. Třeba takový autorský tandem Havelka  + Obermajer mu zajišťoval odbyt na Supraphonu. Havelka byl dramaturgem Supraphonu a ten písně prodával a Honza Obermajer je doma skládal. Nedoceněný aranžér a pianista Miloš Nop měl tohle všechno za úkol uhlídat, aby to mělo aspoň jakous-takous uměleckou úroveň. Hodně se tady natáčelo - a taky pro kdekoho. Každý týden se taky dělala televize. Taky pro kdekoho a s kdekým. Tenkrát to byly různé ty armádní a svazarmovské relace, mimoto TKM, Vlaštovka a spousty jiných možností. 
Příchodem Jirky Schellingera nastaly problémy se kšefty. Pořadatelé byli zvyklí na bubblegumový repertoár Shut Up a na hard rock nebyl od této kapely nikdo zvědavý. Jirkovi bylo celkem jedno, co bude zpívat a Franta Čech tak získal dalšího loajálního člena kapely. Jirka byl dobrý muzikant, ale velmi nepraktický člověk. My jsme se tím občas na jeho účet bavili. Když jsme třeba měli sraz na odjezd před Domem umělců ( Rudolfinum ), tak on pravidelně čekal u Obecního domu ( Repre ). Takové historky s ním byly na denním pořádku. Na šňůrách se živil výhradně "moravskými vrabci" a pokaždé, když jsme šli někam do tehdy vzácných čínských restaurací, on vyhledal nějaké bistro, kde ukojil své chutě.
V té době už byly v edičních plánech Pantonu a Supraphonu desky, kde jsem i já figuroval jako protagonista, ale jejich dramaturgie mě doslova děsila. To, že se na koncertech hráli vedle Black Sabbath třeba Tremeloes, se mě až tak netýkalo, protože tady jsem byl v anonymitě. Když jsem ale viděl tituly, které měly být na deskách a kde vedle sebe byly písně od Santany, Johnnyho Cashe, Black Sabbbath, Jim Reevese, Deep Purple a jiné kombinace, to už na mě byla trochu silná káva a tak mi docela přišlo vhod lano od Bacilů. V době, kdy jsem odcházel, probíhala už kapele revoluce proti Frantovým textům, které byly vždycky i terčem odborné kritiky v hudebnních časopisech. Tady už Franta věděl, že je zle a udělal malý ústupek tím, že pár textů zadal Karlu Šípovi a několika dalším textařům - ale za pár měsíců už zase vše běželo po staré koleji.
Taky jsme jednou vyjeli do NDR a do Polska, ale to byly náhodné výjezdy, na zahraničí byl Franta "malá páka", což taky těžce nesl. Ale vzpomínám na to dodnes. V Sopotech na nabitém náměstí jsme měli doprovázet zpěvačku Alenu Tichou. Ta si přinesla noty, bubeník odpočítal raz, dva, tři, čtyři - v tom se zvedl vítr a všem noty odnesl - a bylo vymalováno. My jsme ty písně vůbec neznali a tak paní Tichá dotančila za doprovodu bubeníka a občasného přispění piána.
U Shut Up jsem se taky prostřednictvím Ládi Vostárka seznámil s "pány směnárníky", kteří měli tehdy své základny v Alcronu a v "Žumpě", v Žitné ulici. Už tehdy se jich ale muzikanti nějak štítili. Mimo jiné, taky pro to, že byli provázáni s STB. Tehdy bylo taky módní chodit na mejdany na Hrad - k Muchovi. Tady se pak muzikanti stávali snadnou kořistí estébáků, kteří do českého show-bussinesu čím dál více pronikali. Tady musím říct - zaplaťpámbů - většinou jsme přesně věděli kdo je kdo a jaké asi plní úkoly. Takže jsem po revoluci nebyl příliš překvapen.
Po mém odchodu jsem dostal od Franty dopis plný uražené ješitnosti, výčitek a osobních invektiv. Nebožtíka Honzu Bunzela - manažera Bacilů - tady nazývá "Hanušem - koulí bezectnou", Vaška Neckáře "vyvalencem poskakujícím" a podobně. Byl jsem totiž historicky prvním člověkem, který z této kapely odešel sám - bez padáka - a to se tady neodpouštělo.


22
23
24
25
Viktor Sodoma a
Jirka Schellinger,
nad
nimi já a
Franta a
nahoře
Petr Eichler,
Miloš
Nop a Olda Říha
Bubblegumová fáze s
Viktorem
Sodomou
*
A druhá bubblegumová fáze,
tentokrát
s Jirkou Schellingerem

*
S Fenderem
Jazz
Bassem
a Marshallem
*


S Bacily jsem začal zkoušet v létě 1974 v Zadní Třebáni, kde jsme několik týdnů bydleli v chatičkách a v noci se zkoušelo v místní Sokolovně. Hned potom se jelo do NDR na turné. Když jsme se vrátili zpět, hráli jsme v Jihlavě na slavnosti celonárodních dožínek. Tam si soudruzi pěkně natočili naše dlouhé vlasy a malér byl na světě. Na Vaška Neckáře měl taky už od procesu s Martou Kubišovou žízeň Franta Hrabal, ředitel Pragokoncertu a tak jsem hned po měsíci zažil, co je to zákaz. Asi po dvou měsících se to urovnalo, ale za nějaký čas přišel zákaz výjezdu pro Otu Petřinu. Záminkou k tomu posloužilo, že někde v NDR doprovázel Vaška na španělku a byl tam na soukromý pas a bez povolení Pragokoncertu. Měli jsme před sebou dvouměsíční angažmá v programu Friedrichstadtpalastu, které nás mělo po té bídě trochu odškodnit. Takže bylo rozhodnuto, že to odehraje Ota Jahn, někdejší kytarista Mefista, který s Vaškem tehdy jezdil jako dopravce. Ten se svou lysou hlavou soudruhům nevadil, naopak při vystoupeních v Berlíně si nasazoval huňatou paruku. Taky se tu zapojil osvětlovač a legendární bedňák Josef "Číča" Čičmanec, který hrál obstojně na španělku a doprovázel Vaška při baladách. To se nám později velice hodilo, protože vždycky, když jsme měli v šatně rozehranou partii mariáše, řekli jsme Vaškovi, že lidi si žádají "Perlu", která trvala minimálně 12 minut a měli jsme "vystaráno" a mohli jsme se věnovat mariáši. To byla další kapitola našeho života. Hráli jsme pořád a v každé situaci a velice dobře. Ale jednou jsme v Drážďanech potkali Karla Kahovce a ten nás "vyškolil" - po druhém štychu přesně věděl, co má kdo z nás v ruce. Mariáš měl tady přednost před ostatními oblastmi života. Když za námi přišly na hotel nějaké fanynky, tak většinou seděly do rána na pelesti a koukaly
se, jak hrajeme karty. 
Tohle provizorium, které v kapele vládlo, ovšem vyžadovalo řešení. Ota Petřina byl pro Vaška užitečným člověkem, ale koncerty s jeho orchestrálkami a kytarovými extempore, trvaly někdy i tři a půl hodiny a to bylo neúnosné pro všechny zúčastněné. Měl taky jasno co se týkalo intensity hraní - všechno naplno - a vůbec mu nevadilo, že doprovází zpěváka, který nedisponuje přílišným fondem a kterého tento způsob vystupování oddělává. Vašek začal mít problémy s hlasem a při tom vražedném tempu, kterým se v té době jezdilo, nebyl čas ani na regeneraci a pokud se musel udělat, intervaly se stále prodlužovaly a bylo nutno odvolávat koncerty. Taky bylo nutno modernizovat zvuk a styl hraní. Mě v té době napadlo, že v Praze existuje výtečná, ale díky bolševikovi skomírající kapela Bohemia a v ní umělecky roste a ekonomicky skomírá můj parťák Pepa Kůstka a kdesi za horama denně usíná za mixážním pultem Kardinálů fenomenální zvukař Pepa Hladík. Oba se nechali mírně prosit, ale vzali to. Pepa Kůstka byl už v té době jeden z nejosobitějších českých kytaristů ( o tom se zmiňuji na jiném místě těchto stránek ), o tom svědčí už to, že Bohemia za něj velice ( zdůrazňuji velice!! ) těžko hledala náhradu.
O chvíli později sestavu doplnil i bubeník Jarda Vondrák, který hrál v té době s ETC. Milan Vitoch byl výborný jazzový bubeník, ale v té době už rockovému tempu nestačil. Je to dobře slyšet na desce Planetárium - už v době natáčení jsem se divil, že tam Ota Petřina ve svých písních nechal několik strašných kixů v bicích a pohyby v tempu. Po Otovi přidělili kapelnictví mladšímu bratru Vašk -, Honzovi. Ten ovšem neměl v kapele respekt ani jako muzikant, ani jako člověk. Ostatně jako každá mocí dosazená loutka. Respekt si musí každý získat sám. 
Ve východním Německu jsme se potkali s většinou tehdy slavných Polských a Maďarských kapel a užili jsme s nimi hodně legrace. Poláci i Maďaři si tehdy vesele jezdili po světě a tudíž měli i slušné vybavení. Zajímavé je, že tehdy udiveně zírali na našeho Mini-Mooga a všichni si ho zkoušeli a studovali. Vašek byl v NDR dobře zavedený jako písničkář, ale zlom přišel ve chvíli, kdy ho bratr Honza a Ota začali nutit do rockových titulů. Ota tehdy hodně poslouchal Alexe Harveye a jeho touhou bylo udělat podobnou show u nás. Vašek mu k tomuto účelu vyhovoval svým divadelním a tanečním projevem, ale nemohl to nikdy uzpívat. Dodnes, když slyším věci, které Ota psal pro Petru Janů, vzpomenu si na nebožtíka Harveye a jeho úžasné aranže, které se promítly do všeho, co Ota v té době dělal. V Čechách lidé tu Vaškovu přeměnu na rockera docela akceptovali - taky zásluhou nás muzikantů ( tím myslím Jardu Vondráka, Pepu Kůstku a mně ), ale v NDR jsme už byli lidem pro smích. Když jsme hráli na společných akcích s jejich rockovými kapelami, už jsme se občas i styděli. Vašek měl v NDR obrovský úspěch s baladami typu Jorika, Kdo vchází do tvých snů, apod. Ale jak jsme někde spustili rockové tituly, publikum křičelo "Zu Laut!!!" a vyžadovalo snížení hlasitosti. Když si Vašek v Berlíně prosadil vydání singlu Cesta za snem / Křižovatky v německé verzi - za měsíc už ho prodávali ve výprodejích za desetník. Naopak největší úspěch tam měl v televizi s Hammelovou "Učitelkou tanca". Tato teorie se později potvrdila i v Polsku, když Vašek vyhrál sopotský festival s písní
"Ten chléb je tvůj i můj".


26
27
28
29
Ota Petřina, Vašek a Honza
Neckářové,
Milan Vitoch a já
V Berlíně - s Číčou za bicími Opět s Rickem V NDR na Pressefestu


K našim smutným povinostem patřilo absolovovat i tzv. "Turné solidarity" s Deanem Reedem a podobné akce. Tady se denně odehrávaly příhody, které jako by z oka vypadly těm ze Švandrlíkových Černých baronů. Z toho pak vyplývala i účast na Světovém festivalu mládeže a studenstva v kubánské Havaně, což bylo jaksi "za odměnu". Hned na počátku jsme byli upozornění na enormní počet estébáků v delegaci. Kromě těchto nepříjemností to byla úžasná muzikantská zkušenost
( o tom se zase zmiňuji na jiném místě těchto stránek).
V té době už Vašek byl fyzicky dost na dně a tak Honza Bunzel přemýšlel, jak mu ulevit, aby to tempo vydržel bez větší úhony. Druhý takový mlýnek na peníze by totiž v té době v Čechách těžko hledal. Jako první to odnesla Naďa Urbánková. Bývalá Slavice se jevila jako posila z nejzdatnějších a kromě toho byla v té době volná. Bohužel, hned první vystoupení s ní se konalo v Ostravě, v nabitém amfiteátru na Černé louce, kde sama často sklízela velké úspěchy s Country Beatem. Tady však proti ní stálo "tvrdé jádro" ostravských chacharů, kteří přišli na big-beat. Měli jsme tehdy s kapelou v programu samostatný blok a píseň "Siamská dvojčata" si s námi zpívaly celé stadiony po Čechách. Když po třetí Vaškově písni nastoupila Naďa, nepustili jí Ostraváci ani ke slovu. Další jako host v programu příšla na řadu Jana Robbová, která si ovšem dovedla svým přístupem a temperamentem okamžitě získat jakékoli publikum a Vašek měl co dělat, aby s ní vůbec udržel krok. 
Po sopotském festivalu nastala polská "reciproční éra" s polskou hvězdou Annou Jantar, která později zahynula při leteckém neštěstí. V Polsku bylo zvykem dělat i 3 představení za den a v době kolem Vánoc se hrálo i pětkrát za den, což ovšem Vašek odmítl. V Čechách se zatím pracovalo na koncertním provedení "Planetária", což bylo organizačně náročné představení a tak se hrálo jenom občas. Tady jsme měli zájezdovou nudu zpestřenou přítomností Vysokoškolského baletu, jehož členové a členky se na projektu podíleli.  
Skoro každý rok jsme s Pepou a Jardou plánovali odchod od Bacilů za vlastní muzikou, ale po každé to skončilo stejně: "Ještě uděláme tohle Německo ( Polsko ) a pak to tady zapíchneme". Asi po sedmi létech se to vyřešilo samo tím, že přišel Vašek sám s tím, že to rozpustíme. Asi se mu zdálo, že už mu trochu přerůstáme přes hlavu a tak si vybral muzikanty u kterých měl záruku, že nemají vlastní hudební ambice - a dobře udělal. My jsme nikdy nebyli příliš loyajálními členy kapely a taky jsme se s tím netajili. Pro mě osobně byla poslední kapkou taková epizodka, po které bych býval tak jako tak odešel, bez ohledu na to, jestli by odcházeli i ostatní. Začalo to nevinně. Koupil jsem si za 18.000,- Kčs ( slovy osmnáct tisíc ) rekreační chatičku a když se o tom dozvěděl Honza Neckář, svolal okamžitě schůzi. Bylo to v Polsku a přiletěl kvůli tomu z Prahy i manažer Honza Bunzel. Nikdo netušil o co jde. Honza mi vyčetl, že jsem neinvestoval peníze do Vaškova světelného parku a místo toho jsem si koupil chatu. Já jsem na to neřekl nic - nebylo ani co. To, že si nevážíme "dobrého bydla", nám vyčítali i někteří kolegové, kteří by s námi bývali hned měnili.
Když jsem jednou po jednom koncertě v roztopené Lucerně vyšel do mrazivé noci, probudil jsem se ráno s těžkým zápalem plic. Strávil jsem měsíc v nemocnici a místo mě zaskakoval kytarista Rudla Chundela. Ten když slyšel, jak se mezi sebou bavíme ironicky o tom co hrajeme, a vůbec o poměrech v kapele a kolem ní, pohoršeně nás okřikoval, že bychom měli být rádi, že máme takový kšeft. Doba byla zlá a lidi většinou nechápali situaci muzikantů, zahnaných do doprovodných kapel, ke zpěvákům a zpěvačkám, ke kterým neměli žádný vztah a které většinou i umělecky převyšovali. Jenomže ono to ani s tím kšeftem nebylo tak slavné, jak se všeobecně myslelo. Peníze, které jsme vydělali, jsme každý vlastně dělili mezi dvě domácnosti. Něco jsme museli nechat doma rodinám a něco jsme si museli vzít na cesty, abychom měli z čeho žít. Stávalo se běžně, že jsme byli 6 týdnů mimo Prahu a to už byla nějaká režie. Navíc jsme z honorářů platili manažera a dotovali bedňáky. Takže nám z těch peněch většinou moc nezbylo. Dělali jsme až 300 koncertů ročně - to bylo vražedné tempo. To snad dokázali jenom Lynyrd Skynyrd - jenomže ti si dělali svou muziku a ještě jí měli slušně zaplacenou.


30
31
32
33
34
Já, Pepa Kůstka, Honza Neckář
a Jarda Vondrák
S Pepou v televizi NDR S Ottou Jahnem na  Pressefestu
v NDR
Jan "Hanuš"
Bunzel
S Pepou v
PKJOF
 
Takže jsme dali dohromady Gen. Hledali jsme někoho čtvrtého a nabídl se nám Honza Obermajer, který ovšem v předvečer naší první zkoušky emigroval. Tak to byl první problém, protože už byl nahlášený na agentuře. Naštěstí byli na Pražském kulturní středisku i lidé, kteří nám tak trochu škodolibě fandili. Náhodou jsem potkal kytaristu Láďu Čepeláka, kterého jsme znali z původního Benefitu a s tím jsme se rychle domluvili. Odjeli jsme na chatu k Jardovi Vondrákovi a tam jsme všechno v klidu nazkoušeli. Při dnešním poslechu těch písní až žasnu, jak jsme takové těžké věci se složitými trojhlasy v pohodě a rychle tehdy nazkoušeli. Jako zvukaře jsme sehnali Jirku Kramperu od ETC. Udělal nám na chatě na běžný cívkový magnetofon úžasné nahrávky z našich zkoušek. Když jsme pak točili v rozhlasovém studiu a Jirka chtěl jemným nátlakem na místní zvukaře vylepšit náš sound - to ho hnali "svinským krokem". Pár dní na to emigroval i Jirka Krampera - a dobře udělal. Dnes je majitelem věhlasné firmy  KV2 Audio, která vyrábí revoluční sound systémy a působí po celém světě. To bylo vůbec veselé natáčení. Jarda Vondrák měl tehdy módní bicí Stacatto, které měly každý buben zakončen jakýmsi zvukovodem nebo hornou, takže vypadaly jako kamna. Taky hrály mnohem hlasitěji, takže rozhlasoví technici vůbec první den nevěděli, jak je nazvučit. Právem se báli, aby jim tlak, vycházející z každé té horny nezničil drahé mikrofony Neumann.
Pro tehdejší existenci bylo třeba vyprodukovat tzv. komponovaný program. Pomohl nám Vláďa Čort, který napsal scénář "Demolice jednoho domu", sehnal herce, studio a zajistil jeho nahrávku. Pod režii programu se podepsal - aniž program viděl - režisér Jirka Adamec, kterého jsme znali z festivalu v Havaně. Se kšefty nám pak hodně pomohli Pepa Řezníček, který byl úspešný manažér diskoték - a je jím dodnes - a naše ostravská kamarádka Eva Malysiáková.
V té době hledal Pražský výběr basistu a Michal Kocáb za mnou chodil do karlínského studia, kde jsme natáčeli a pokoušel se mě zlomit. Mě se ale repertoár Genu zdál atraktuivnější a vyzrálejší a tak jsem odolal. Kromě toho jsem typoval kariéru Výběru tak maximálně na tři měsíce. No, spletl jsem se jen o několik týdnů. My jsme nebyli ničím nápadní, - žádné skandály nebo výstřednosti, nás tehdy zajímala jen čistá muzika bez vnějších efektů a provokujících elementů. Žádné kostýmy, mlha nebo laserové efekty. Naše muzika byla atraktivní i za plného slunečního světla v pravé poledne. Proto zůstala jen v myslích skutečných hudebních příznivců, kteří se ke mně dodnes hlásí na většině štací, kam přijedu a připomínají mi k mému překvapení detaily z našich písní. Jednou jsme absolovovali jako hosté Vánoční turné Olympicu a Petr Janda nám neustále radil, abychom dělali muziku "jako oni" - to, že je základ úspěchu. Chtěl jsem mu taky něco poradit, ale nakonec jsem si to ušetřil.  
Po čtyřech hladových, ale radostných létech se Gen pomalu vytrácel ze scény. Nastupoval jednoduchý punk a úspěch měly protirežimní a rebelující texty. My jsme produkovali spíše čistý humor a to nebylo dokonce ani pro tehdejší  média dosti atraktivní. Když jsme pro rozhlas natočili "Siamská dvojčata", říkali nám - prosím vás, legraci přenechte Mládkovi. Navíc tuto píseň z nepochopitelných důvodů považovali za ideologickou diverzi a dramaturg Petr Hannig jí nechal z rozhlasového archivu vymazat. Perspektiva nebyla tedy žádná. Pepa začal v té době popíjet trochu víc než my a Jarda vzal lano k tehdy vznikajícímu Tangu, od kterého si sliboval jistější existenci.
Zkoušeli jsme to potom ještě s bubeníkem Mopedu - Jirkou Chlumeckým, ale ten nás svou hrou zklamal, tak jsme to po pár zkouškách vzdali. Přitom to byl relativně dobrý bubeník, ale jak přišlo na předrážení a tečkované rytmy, byl v háji. Byl totiž z nastupující generace bubeníků, kteří cvičili s clickem na uších, uměli programovat automaty, ale s živou muzikou pak měli potíže. Po Genu zbylo 6 rozhlasových nahrávek a supraphonský singl "Dopis pro Sally / Páteční večer. Nikdy jsme neměli manažera a dělat si tuto činnost sami, to nám vždycky bylo proti mysli. Jít někam a říkat lidem - "víte, my jsme strašně dobrý" - na to jsme my neměli příslušnou drzost. Obchod nebyl s Pepou naší silnou stránkou a není do dneška.
A když jsme přišli třeba na Supraphon, tak nám říkali: "Nám se to strašně líbí. Víte co? Až budete slavný, přijďte, my vám to vydáme. No, to se od té doby nezměnilo.    


35
36
37
38
Gen v atelieru
Alana Pajera
Na Proseku - hřiště Viktoria 8 Já, Jarda Vondrák, Láďa Čepelák
 a Pepa Kůstka
Gen v akci


V té době jsem vážně přemýšlel, co dál. Pak se u mě objevil s nabídkou bubeník Milan Balcar, kterého jsem znal z původní sestavy Mopedu. Poznal jsem ho jako osobitého a mimořádně talentovaného bubeníka a tak jsem moc dlouho nepřemýšlel. Hrál v té době s Pumpou, která se věnovala tak zvanému "jižanskému rocku" a v téhle oblasti jsem byl doma. Nastoupil jsem do sestavy: Milan Balcar - bicí a zpěv, Michal Němeček - kytara, Zdeněk Šťovíček-Barták - zpěv a ing. Horymír "Míťa" Vávrů - kytara. Během pár měsíců se nám podařilo udělat z Pumpy záležitost, která přitahovala davy lidí. Taky Míťa byl mimořádný muzikant. Byl v té době zaměstnán v AUS a tak těžko stíhal a žil v neustálém strach, aby ho vojáci někde neviděli hrát s rockery. U Pumpy působil jako "libero" a já jsem si každým dnem užíval jeho hry vrchovatou měrou, protože jsem s basou stál vedle něj. Nikdy nezahrál svůj part stejně a každým dnem byl lepší a lepší. Nutno říct, že stejně tak dobře hrál i na piáno. Gradace jeho kytarových sól byly podobné řazení rychlostí u závodního auta.
Atmosféra se tady trochu podobala flower-power z roku 1967. Byla to i s bedňáky dobře fungující parta a hrálo se ve vyprodaných sálech. V divadlech i na fotbalových hřištích. O víkendech se na Pumpu sjížději lidé z celé republiky. Navzdory absenci v médiích, si texty zpívali i lidé na východním Slovensku. Na koncerty chodily i celé rodiny. Byla to dokonalá pódiová show a zvláště nebožtík Milan Balcar přitahoval davy. Před lidmi vystupoval v póze bohéma a opilce, ale byl to inteligentní kluk a chvíle, strávené s ním hovorem u piva ve dvou, patřily k těm nesvětlejším okamžikům mého muzikantského života. To jak nám mladí věřili, dokazuje i to, že skoro na každé štaci si k nám v hospodě přisedl nějaký teenager a jen tak beze všeho se nám začal svěřovat se svými problémy. Samozřejmě, že jsme nikoho z nich neodmítli. Plnili jsme vlastně podobnou úlohu, jakou mají u křesťanů kněží. Oni za námi chodili s tím, že od nás dostanou nějakou radu.
Když přišla na Supraphon objednávka Artie na desku nějaké české kapely, která by v zahraniční ukázala soudobou českou rockovou muziku, byla tady Pumpa údajně jedniným a jasným adeptem. Nakonec tuto desku vydal Ondřej Hejma (???).
Pár věcí Pumpě vyšlo na různých supraphonských výběrech a singlech.
Zpěvák Zdeněk Barták měl při narůstajícím počtu koncertů často problémy s hlasem a tak do kapely přišel bluesový komik Pavel Císler, který ještě zvedl úroveň celé show. Já jsem taky v té době zpíval v repertoáru pár věcí a to všechno se přestalo líbit Zdeňkovi a od Pumpy odešel. Byla to podle mého názoru škoda, protože tato sestava byla ideální. V té době už nestíhal ani Míťa a tak se udělala radikální změna v tom smyslu, že já jsem byl postaven na místo zpěváka, na basu přišel Radek Křemenák a za Míťu nastoupil Láďa Čepelák. Kšeftů přibývalo, ale honoráře byly pořád víceméně amatérské, takže se stávalo, že jsme vyjížděli na třínedělní šňůru s desetikorunou v kapse a doufali jsme, že to bude večer "na dlaň". Ostatní kluci s kapely měli nějaké druhé zaměstnání - většinou uklízeli baráky nebo podobně, což nebylo časově vázané. Já jsem byl  taky nucen za takové situace přemýšlet o nějakém přivýdělku, když tu se objevil Pavel Wožniak, který se vrátil z dvouletého angažmá v Lucembursku a přemýšlel, jak to zúročit v Čechách. Založil vokální trio Kontrast a tak jsem to ještě asi rok lepil dohromady s Pumpou. Déle to ani utáhnout nešlo.        



39
40
41
42
43
S Pavlem
Císlerem

v Gongu
Zdeněk Barták, Radek
Křemenák, Michal  
Němeček,
Míťa Vávrů
a já
S Pumpou coby
veselý basista
S PPP - Packou Pivní Perutí v
Nové Pace
- já klečící - jejich šéf stojící
 - největší z fanoušků
Jedna z mnoha sestav Pumpy :
Pavel
Sádlík, já, Michal Němeček
a Marek
Vrzal


S Kontrastem jsme se brzy stali vyhledávaným studiovým sborem a přivydělávali jsme si živým hraním nejprve několikrát měsíčně v kavárně Vyšehrad v Paláci kultury a později v night-clubu Galaxie v hotelu Forum. Tady jsem hrál na bicí, protože basista byl taky náš kolega Vilda Kijonka a já jsem tehdy moudře usoudil, že při takovém hraní je výhodnější sedět - a tak jsem se "obětoval". Byl jsem dobře schovaný za klavírem a tak jsem si na notový stojan dával knížku a při hraní jsem si prostě četl. Několikrát jsem při hraní i regulérně usnul a když jsem se po pár vteřinách vzbudil, byl jsem vždycky upřímně překvapený kde to jsem a co to dělám. Obrácený režim mi prostě nikdy nevyhovoval. Dobré to bylo na to, že jsme si tam mohli každý vyzkoušet, co bychom si rádi někdy v životě zazpívali. Žánr tady nehrál roli, když to bylo dobře provedené, lidi to akceptovali, ať už to byl rock nebo country, nebo i klasika. Hráli jsme ale zřejmě dobře a zpívali ještě líp, protože jsme se stali hosty mnoha orchestrů a televizních programů. Vyhráli jsme i festival Děčínská kotva - tolik protekcionářství a švindlů jako tam, jsem snad v životě nezažil. Nakonec nám ale první cenu museli dát ( byli strašně neradi ) - nebyl tam totiž nikdo lepší.
Abychom se trochu rozptýlili, dali jsme s Vildou a Pavelm Císlerem dohromady trio Buran Buran, se který jsme vystoupili na Vokalíze a potom už se o to nikdo z nás nestaral a tak po tomto projektu tůstalo asi 10 snímků, které jsou pro mě dodnes důležitým dobovým dokumentem. Jinak jsem v té době i sám hodně pracoval po studiích. Nejen jako zpěvák - občas mi třeba kolegové zavolali, jestli bych nepřišel přetočit basu po Karlu Vágnerovi. Většina věcí, které natočil, byla opravdu nepoužitelná. Ten na mě v té době taky jednou přišel s dotazem, jestli bych nechtěl místo něj dělat kapelníka, že se rozhodl působit už jenom jako showman. Později přišel ještě s dotazem, jestli bychom s Pepou Kůstkou nechtěli vytvořit jakou si pěveckou dvojici pro jejich program. Když jsem později viděl Kotvalda s Hložkem, šel mi mráz po zádech při pomyšlení na totu eventualitu. Jako basista na záskok, jsem ale s jejich kapelou odjel polské turné s kapelou Vox. Taky jsem jako host odjel turné s Petrem Hannigem, když onemocněl jejich basista. To byla taky lahůdka. A hned první den, když jsme hráli v Praze v ÚKDŽ, se mi stala taková "komická příhoda". Některé noty, které mi dali, byly psány modrým fixem a když se pak za mnou v polovině jedné písně rozsvítily modré reflektory, noty zmizely a já měl před sebou prázdné papíry. 
Když ho hotelu Forum  po revoluci začali jezdit více cizinci a vraceli se emigranti, stávalo se, že nám nevěřili, že se dá živě takto dobře zpívat a podezírali nás, že hrajeme na playback. Stávalo se, že ke mně při hraní na bicí přišel člověk, a dával mi mikrofon dál od pusy, aby si ověřil, jestli to opravdu zpívám já a naživo.
Činnost Kontrastu jsem ale vždycky pokládal spíše za zaměstnání a nutnost, než za něco, co by mě bavilo. Taky mi nevyhovovalo, to že jsme museli spolupracovat i s lidmi, ke kterým jsem nikdy neměl důvěru. Za všechny mohu uvést Karla Vágnera, pro něhož jsme natočili stovky titulů a ze kterých jsme do dneška neviděli ani haléře. Po revoluci jsme to ještě asi rok táhli a pak to šlo už přirozenou cestou do vytracena. Já jsem začal dělat více sólově po studiích a hledal jsem něco, co by mě zase trochu bavilo.


44
45
46
47
Kontrast - já,
Pavel
Wožniak
a Vilda
Kijonka
Trio Kontrast  -
jako vítězové Děčínské kotvy
V pracovním -
night-club
Galaxie
Buran Buran - Pavel Císler,
Vilda Kijonka a já


Po revoluci jsem zkoušel leccos. Dělal jsem hudebního redaktora na začínajícím rádiu Zlatá Praha, chvíli i moderátora na Country rádiu, ale to byly věci, které člověka nemohly uživit. Taky jsem chvíli pouštěl muziku v karlínském gay klubu David. To byla veselá zkušenost, hlavně když sem o víkendu přišlo několik manželských párů. Manželky šly prostě "vyvenčit" své obojetné partnery - vypustily je mezi "hochy" a většinou se šly bavit se mnou. Natočil jsem v těchto létech mimo jiné i několik verzí skvělé reklamy na Gillette. Pak jsem chvilku zpíval s kapelou Yetti, kde tedy hráli - bubeník Honza Rotta, basista Honza Kavale ( švagr Pepy Kůstky ) a kytarista Ivo Bohuslávek. To byla autorská záležitost Jirky Bareše, ale muzika mě zoufale nebavila a tak jsem se plácal dál. A to až do chvíle, kdy jsem se v novinách dočetl, že se koná konkurz na "muzikál" Jesus Christ Superstar. Tahle rocková opera, kterou Američané z obchodních důvodů začali uvádět jako muzikál a na kterou se každý český rocker 25 let těšil, dorazila konečně do Prahy. Konkurz probíhal tak jako všechno v Čechách. Známosti, protekce, neprofesionalita. Nakonec jsem dostal roli velekněze Annáše a byl jsem snad opravdu jediný, kdo se do inscenace dostal přímo z ulice a neměl tady žádná doporučení, ani známé, ani příbuzné, ani soukmenovce, ani souvěrce, ani soudruhy. Obsazení a jeho alternace se pohybovaly od toho nejskvělejšího až po úplně neschopné lidi, kteří v rolách vypadali až směšně, o zpěvu už vůbec nemluvím. Produkce neměla s uváděním takových věcí zkušenosti a tak tady v hlavních rolích působili i lidé, kteří pro to neměli předpoklady a  nevlastnili ani potřebný hlasový rozsah  pro tak náročné zpívání. Byli tu lidé z opery, z operety i činoherci. Producenti i režisér spěchali  se zahájením produkce, protože byli zadluženi a hrozilo, že se tady každou chvíli rozjede něco podobného - a konkurence rozhodně nespala.  Jediný - podle mého názoru - kompetentní člověk, tady byl dirigent karlínského divadla Arnošt Moulík, který z toho materiálu dal dohromady fungující a nakonec i úspěšné představení. Na pěveckých zkouškách se několikrát stalo, že vyhodil sbormistra od piána - protože se už nemohl na to, jak dotyčný svou nerytmickou hrou plete celý sbor - a brilantně doprovodil nějakou rockovou záležitost. Orchestr hrál skvěle, ale musím vyzdvihnout tři lidi, kteří se o výkon orchestru zasloužili především - byl to bubeník Franta Hönig a trumpetista Václav Týfa, který jako jediný z alternujících trumpetistů zahrál všechny mezní tóny, no a ovšem Standa Jelínek na první kytaře. Inscenaci taky výrazně pomohla neobvykle řešená scéna s kruhový hledištěm divadla Spirála.
Zkoušky byly utrpením, zejména pro nás starší, protože pan režisér - bývalý vysoký komunistický funkcionář - měl na zkouškách pravidelné "explikace", kde sáhodlouze vysvětloval křesťanské tradice a posléze kritizoval bývalý režim a komunisty označoval zásadně jako "oni"!     
V průběhu "Ježíše" jsme s pár kamarády dali dohromady kapelu "Los Vobos" - původně pro jeden večer - hraní na jakési "Garden Party" v Hrnčířích. Došlo to tak daleko, že jsme byli přizváni k natáčení CD "Whiskey a buráky", kterou pro firmu Happy připravoval zasloužilý "jižan" Zen Syrový. Tady jsem spolupracoval autorsky i s kapelou Campanus. Na základě našich výsledků nám firma nabídla natočení CD-ROMu - "Černá díra". Projekt byl spojen s reklamní kampaní počítačové firmy D-Data a jednalo se o první český komerční CD-ROM. Nakonec - k mému zklamaní a i ke zklamání firmy D-Data, která financovala natočení videoklipu - nebyla ze strany Happy Music žádná propagace na naše CD - a mám dokonce dojem, že tady šlo vydavateli úplně o něco jiného, než o zisk z prodeje "Černé díry". Jak jsem později zjistil - týkalo se to i většiny dalších interpretů, které firma Happy Music vydávala.
Pak tady byl ještě projekt "VoCoDe" - který si vymyslela firma Venkow. Šlo o trio zpěváků z "Ježíše", od kterého si firma slibovala jakostní vokály, kterých se později posluchačům na několika snímcích dostalo vrchovatou měrou. S Michalem Cermanem a Ivanem Doležálkem jsme se coby VoCoDe objevili na CD "Country dálnice" 1. + 2. Asi dvakrát jsme se objevili v televizi a účinek tohoto média byl takový, že mi volali majitelé country klubů a doslova žadonili o vystoupení. Já jsem jim trpělivě vysvětloval, že s jednou písní koncert neuděláme. Vydavatelé a producenti se stále nemohli shodnout na tom, čím bychom se měli prezentovat. První nápad byl - vokální písně 60. let. Když se zjistilo, že se nedají získat autorská práva k většině písní, začalo se uvažovat s country repertoárem. To zase odmítli moji dva kolegové. Nakonec přicházel v úvahu už jen vlastní repertoár. Provedlo se několik pokusů, ale ztroskotalo to hlavně na textech. Dnes už to vypadá, že nemá zájem ani firma, ani mí dva parťáci. Škoda - přeškoda!!!

48 49 50 51 52 53
Velekněz Annáš
v Jesus Christ
Superstar
Totéž ve druhé
verzi
*
S Danem Vašutem a Broňou
Kotišem v šatně
*
S dcerou
Terezkou
*
První český CD-ROM
Černí díra
*
Michal
Cerman,

já a Ivan
Doležálek


V Ježíši jsem si stejně jako ostatní, myslel, že se bude jednat maximálně o několik měsíců, které toto představení vydrží a tak jsem s lehkým srdcem podepsal jako jediný ze souboru stoprocentní smlouvu bez alternace. Honoráře tady byly směšně nízké - produkce počítala s tím, že každý zpěvák v Čechách se na tento titul třese - a tak každý hleděl utrhnout co největší počet představení. Že to vydrží 4 roky, to rozhodně nikdo nepředpokládal. Propagace tehdy kromě asi dvou poutačů nebyla veškerá žádná. Při dobré propagaci se mohlo hrát dodnes. Asi po dvou létech jsem požádal produkci o snížení úvazku, ale oni tvrdili, že za mě nemohou najít adekvátní náhradu. Zkoušel to jeden kluk, který to u piána zazpíval skvěle, ale na "place" si ani neškrtl. Annáš je totiž role malá, ale záludná a těžká. Zatímco jiné role se k mezním tónům pomalu a postupně propracovávají, Annáš jimi začíná bez přípravy. Jsou to vysoké tóny jaké většina operních tenorů ani nevlastní. A tak jsem se po skončení produkce stal nechtěným rekordmanem v počtu odehraných představení. Když produkce získala práva na uvádění Evity, začal režisér prohlašovat, že už ho svrbí ruce a chtěl by začít něco nového - to se ovšem moc nelíbílo jeho dvěma spoluproducentům , ale on nakonec krátkozrace prosadil nový titul.
Kromě několika "hvězd", které tvoří vždycky vyjímku, se v Ježíši sešla vyjímečná parta lidí, kteří se po celé 4 roky scházeli a podporovali se navzájem i ve svých osobních projektech. Přestože někteří časem přestoupili do jiných muzikálů, scházela se tahle parta i nadále a schází se občas vlastně až dodnes. 

54 55 56 57
První vezre Los Vobos - já, Milan
Milata, Martin Gembický a Jarda
Horváth
*
V Lucerna Baru s
Los Vobos
*
Los Vobos - Honza Dočekal, já,
Milan
Milata, Vilda Kijonka
a Martin Gembický
*
Los Vobos z CD -
Aleš
Zimolka, Jirka
Matoušek,
Honza
Dočekal,já a Martin

Gembický
      


Do Evity přišli úplně noví lidé s jinými cíli a jinými názory na muziku. Já jsem se konkurzem dostal do inscenace v roli zpěváka tanga, Augustina Magaldiho. I tady hrála živá kapela, což je vždycky radost pro účinkující. Projevil se ale výrazně menší zájem českých diváků, které politický děj tohoto - jinak skvělého díla - moc nepřitahoval. Jedinou reklamu tady zařídil film Evita, který byl souběžně uveden do kin. Ani ten tomu moc nepomohl. První rok se Evita jakž takž držela ale druhou sezónu už se hrálo jen občas a produkce nám nakonec dlužila i poslední honoráře. Dva roky mi potom trvalo, než jsem z nich peníze vymohl. V Evitě se zase projevil nedostatek výrazných zpěváků u nás. Zatímco protagonisté anglické verze zpívají své party s rezervou a nadhledem ( a tak to má být ), obě naše alternující Evity byly po jedné sezóně hlasově úplně vyřízené a hrozilo, že nebude mít kdo alternovat. I když obě prošly delší hlasovou průpravou, bylo jasné, že na takovou "kládu" ani jedna z nich nemá.
V té době nás všechny už vyhledávaly různé castingové agentury a tak jsem se dostal s roličkou do francouzské filmové verze Bídníků, které v ateliérech ČKD točil G. Depardieu a J.Malkovich. To byl úplně jiný přístup a honoráře, než na jaké jsme v Čechách byli zvyklí. V činnosti našich reklamních a castingových agentur převládá pořád atmosféra z dob komunismu. Všichni jenom předstírají jakousi činnost a hrají takovou hru pro zákazníka. Mám s tím i bohaté osobní zkušenost. Byl jsem na castingu pro reklamu na Hašlerky, kde se dělaly náročné herecké zkoušky na dvě mužské role. Nakonec v té reklamě byl parašutista a jeho instruktor - oba v leteckých kuklách a brýlích - mohla to hrát klidně i žena a nikdo by nic nepoznal, a o nějakých hereckých výkonech tu nemohla být ani řeči. Zajímalo by mě, kdo se potom v těch převlecích skrýval - za slušný honorář. Další casting byl pro jakousi banku, kde měl muž středního věku říkat dlouhý, složitý, ale velice vtipný text. V té reklamě se nakonec ten text vůbec neobjeví, zato si zahrají všichni známí a kamarádi lidí z castingové agentury reklamy - ti přišli samozřejmě na závěr castingu - s nenáročným a zoufale nevtipným textem a stejnými hereckými výkony.
Konce Evity využil autor muzikálu Romeo a Julie - Jirka Bareš - a pronajal si divadlo, režiséra a další lidi z realizačního týmu, působícím už 6 let pohromadě ve Spirále a ve vlastní produkci tady rozjel svůj muzikál. Zase prakticky bez reklamy. Tady se už hrálo bez živého orchestru a i když muzika byla dle mého názoru výrazně lepší, než u paralelně běžících českých muzikálů, nikdo se o ní nedozvěděl. Nikdo si nemohl koupit CD. Po roce přišly povodně a spláchly divadlo se vším všudy. I s účetnictvím. Soubor se prakticky rozprchl a po několika měsících se inscenace stěhovala po různých divadlech a zájezdech a šetřilo se na všem. Zredukoval se soubor a málem to dopadlo jako Hamlet bez Hamleta Járy Da Cimrmana.


Augustin Magaldi S Evitou Magaldi Magaldi 2 Bidnici
V Evitě V Evitě s Terezou Sloukovou Augustin Magaldi Magaldi S kolegy v Bídnících

V Romeovi a Julii jsem se seznámil s Arianou Tomsovou, která v té době hledala materiál pro své druhé CD. Vybrala si několik mých písní u kterých jí kupodivu vyhovovaly i moje původní tóniny. Točilo se u Standy Jelínka, který se staral i o aranže. Já jsem na projektu pomáhal se sbory a v průběhu natáčení napadlo Standu a Arianu, že by bylo vhodnější celý projekt natočit jako společné CD - Ariana Tomsová & Jindra Vobořil - "Stává se..." A jak řekli, tak udělali. Na CD hraje to nejlepší, co se dá v Praze mezi muzikanty sehnat. Projekt je hotový a čeká jen na vydání. Zatím jsme se propracovali k tomu, že máme originální obaly - krásné - a uvažujeme o vydání ve vlastní produkci. Jen co seženeme příslušnou finanční sumu.Občas s tímto projektem i vystupujeme.
Ve stejné době přišel i kytarista Milan Krištof s tím, že Jirka Burian by rád obnovil skupinu Saze a potřebuje někoho, kdo by kromě nástroje taky zpíval . Tak se za finanční pomoci někdejšího člena Sazí - Honzy Nádvorníka - natočilo CD a dva videoklipy - a vydalo se to. Tady jsem zase začal hrát na basu. Všichni jsme se těšili, jak to poběží, ale vydáním CD to taky bohužel skončilo. Jeden...dva koncerty a to bylo vše.

 
Romeo a Julie Saze Roztoky Brouci
Jako vévoda v
muzikálu

Romeo a Julie
Se Sazemi - Jirka Burian, Jirka
Kopernický,
Milan Krištof a já
Trio Buran Buran na jižanském
srazu v Roztokách - Martin
Gembický, Marek Vrzal a já
"Nemanželský brouci" - Slávek
Šrajtr,
Vladan Multrus
 a za mnou Aleš Zimolka


Dělal jsem taky hodně překladů pro bulletin spolku přátel jižanské hudby z Bruntálu - Dixie. Jezdil jsem na jejich akce a tak se stalo, že jednoho dne jsem přijel na "mlejn" do Hřmenína a se mnou tam byl Marek Vrzal a Martin Gembický - a byli jsme  nuceni pod tlakem událostí a kamarádů vystoupit. Nikdy před tím jsme spolu nehráli, kluci se toho báli - mě půjčili kluci od MBA Bandu 5-ti strunnou basu a museli jsme zahrát. Úspěch byl velký - i když já jsem spoustu let nehrál na basu a po celou dobu jsem se musel vyhýbat páté struně a lovit texty - a tak jsme se rozhodli navázat na Buran Buran a začali jsme pracovat na repertoáru. O rok později se k nám přidala i Ariana Tomsová, která si okamžitě získala na těchto akcích přízeň publika.


Night´s Joy Bandaband Oliva Obal Stava se..
S Night´s Joy v Litomyšli -
Slávek
Šrajtr, Pavel Geisler
a já
Bandaband - já, Tomáš Kurfürst, Míla
Benýšek a
David Hoffrichter
*
Deep Purple Revival Grill v
Říčanech - ZdeněkVlč, já, Martin
Gembický, MarekVrzal a
Láďa Galda
Obal našeho CD s
Arianou
Tomsovou -
"Stává se..."


Po revoluci bylo vůbec hodně hudebních aktivit. Například hostování s kapelou Night´s Joy, která má už 30 let své věrné publikum v širokém okolí Litomyšle. Její leader Slávek Šrajtr přišel taky před pár léty s návrhem sestavit kapelu "Nemanželský brouci" pro Mírový klub J.Lennona, který pořádá každoročně "Lennoniádu". Mimo to hraju s Bandabandem, který se občas někde objeví a pak zase dlouho spí. Deep Purple Revival Grill se kterým taky zpívám, se vyvinul z kapely Campanus, která se nejdříve přejmenovala na Grill, ale po změně názvu došla konečně ( proč asi? ) i uznání publika, totiž v tom smyslu, že na ní začali lidé chodit a tak se vlastně dozvěděli, co kapela umí a taky něco o její vlastní tvorbě. Občas si taky zahrajeme ve dvou s Arianou. To když není šance vzít s sebou kapelu. V takovém případě si vezmeme CD se základy a zpívame a hovoříme živě.  


Na Mlejne Hrmenin Buran Buran V Kainu V Melnice s Deep Purple
S Buran Buran na "mlejně" ve
Hřmeníně
*
Spojené kapely Deep Purple
Revival
Grill & Buran Buran -
Zdeněk "Mošna"
Hradecký, Marek
Vrzal, Láďa Galda,
Martin
Gembický, já, Ariana Tomsová a

Mirek Šticha
Při koncertě v pražském klubu
Kain
*
Tytéž kapely na náměstí
v Mělníce
*


Pár let po revoluci jsme s Los Vobos hráli v Roxy, kde s námi hrála kapela Pepy Kůstky - "Pavilon". Pár let jsme se neviděli a to setkání bylo oboustranně příjemné. Domluvili jsme se, že Pepovi nazpívám pár jeho věcí. Natočilo se to u Jirky Bareše ve studiu Yetti a mě strašně překvapilo, jaký krok kupředu zase Pepa udělal. Nazvali jsme to tehdy čistě pracovně "Gen 2000". Taky mě zatáhl do natáčení desky Irish Dew, kde nějaký čas působil. Pak ale přišla Ariana, která si poslechla původní nahrávky Genu a prohlásila, že jsme blázni, když takovou nadčasovou muziku necháme dřímat někde v záhrobí. Tak jsme udělali ten - možná osudový - krok a za pomoci našich kolegů jsme oživili Gen s upřesněním 2000. Hostem našeho nového programu je Ariana s písněmi z projektu "Stává se.." a za autorského přispění Pepy Kůstky a Jirky Haussera Matouška. Tzv. "comeback" se uskutečnil  30.11.2005 v pražském klubu Kain.


Buran v Kainu Buran a Grill S Arianou Ty ty ty
D.Purple Revival a Buran Buran
v Kainu
Totéž v sestavě - Honza Dočekal,
Marek
Vrzal, Martin Gembický,
Mirek Šticha,
Ariana Tomsová
a já
S Arianou v Kainu
*
S Genem 2000 v Kainu
*


Na podzim roku 2005  jsem absolovoval "Tribute Tour"  J.Joplin a J.Hendrixe s kapelou Fast Birds a zpěvačkami Pavlou kapitánovou a Táňou Poláčkovou. Projeli jsme Moravu a i tam jsem se k mému potěšení setkal s mnoha pamětníky Genu, kteří na něj s uznáním vzpomínali. Po tomto turné přišel můj kolega z Los Vobos, Honza Dočekal a prosil mě, jestli bych mu nenazpíval nějaké party pro rozjíždějící se kapelu Marma, která se zabývá revivalem kapely Kansas. Stalo se a dopadlo to výborně.   


Gen 2000 Gen v Kainu S Fast Birds marma 1
Gen 2000 - Pepa Kůstka,
Libor
Remta, Jirka
Hausser-Matoušek,

Luděk Hauzar a já
Premiéra Genu 2000 v Kainu -
30.11.2005
*
S Fast Birds v Brně - Táňa Máňa
Poláčková, Pavla Kapitánová
a já
Vychází neprodejné ¨
CD

Marma Kansas
Revival


Comebackový koncert kapely Marma se odehrál 8.4.2006 ve stodole říčanského hotelu Marta. Momentálně se zabývá revivalem legendární kapely Kansas. Koncert dopadl podle ohlasů výborně a zásluhu na tom  mají bez rozdílu všichni členové, tady - zpěvák Jirka Petrůj, basista Mirek Gärtner, klávesák Honža Dočekal, kytarista Petr Kolář a bubeník Zdeněk Vosecký - a v současné době už asi taky i já.


marma 1 marma 2 marma 3 marma 4 marma 5
Honza Dočekal a já Mirek Gärtner Zdeněk Vosecký Jirka Petrůj Petr Kolář a Michal Kubín


Paralelně působím momentálně v několika kapelách a proto zde musím uvést i dejvickou kapelu Parademarche, která má sice výborného zpěváka Radka Zíku, ale některé akce, na kterých kapela působí, si žádají co nejpestřejší repertoár, proto jsem byl požádán, abych se občas zapojil i já se svým blokem. Tady hraje bicí Honza Rotta, basu Petr "Jula" Sládek, kytaru Jarda Janecký a klávesy Jirka Bareš.

Dialog v Kainu S Marmou v Kainu Krest CD CD Marma Kmotra Ariana
26.9.2006 se v Kainu hudbou oslavily narozeniny kytaristy Petra Koláře Já s Kansas Revival Marma v Kainu Křest CD Marmy "Starci na Struze" pokřtila Ariana Tomsová a iniciátor come-backu Kostel Narozeninya křest CD Jako host vystoupila kmotra Ariana

Skupina Kansas Revival Marma pokřtila 6.9.2006 v pražském klubu Kain své CD, které vzdává svým obsahem hold slovutné kapele Kansas. Je to velice náročná záležitost a proto je každý takový koncert "velkou událostí". V bloku hosta se blýskla i Ariana Tomsová svým blokem písní, kterými vzdala hold další legendě - zpěvačce Julii Driscoll.


a b c d e
Dne 21.10. se v paláci Akropolis uskutečnil koncert k 60. narozeninám Pepy Kůstky a Jindry Vobořila. Bylo mnoho hostů, gratulantů, plný sál a výborná atmosféra. Celý večer točil Čs. rozhlas. Zahrál si i starý Gen, jako hosté přišli Jan Aleš Vaculík, Ariana Tomsová, Dick´O Brazz, Irish Dew, Dobrohošť, Vašek Neckář a Bacily, Jiří Schmitzer, Blue Effect a Bohemia.


annas a jidas annas Ariana a Roman turner


2.6.2008 se v Karlínském divadle uskutečnilo  6 koncertních provedení Jesus Christ Superstar. - Annáš s Jidášem Danem Bártou. Annáš před dirigentem Otou Balážem. 13.6. se odehrál v klubu XT3 koncert kapel Gen 2000, Kansas Revival Marma a 39 Special - k příležitosti narozenin Ariany Tomsové a vernisáže jejich společných fotografiií s fotografem Romanem Akakem - oba jsou na tomto snímku. 7.7.2008 v klubu Vagon vystoupení Tina Turner Revival v sestavě Juwana Jenkins, Míla Benýšek, David Hoffrichter a já.


obal 1 obal 2 marma 2 marma 2012 Jolana
20.12.2008 vyšlo CD skupiny GEN 2000 - Blues posledního pražského upíra. Jeho křest se koná 6.2.2009 v klubu Vagon. A v zápětí - 22.12.2008 vychází druhé neprodejné CD kapely Marma Kansas Revival. Marma povstala opět z popela na jaře 2012 s novým klávesákem Zdeňkem Mošnou Hradeckým - druhý zleva. S basou Jolana Basso IV. jako člen slavné skupiny Polostíny - 8.12.2012 hotel Praha.


xt3 nová marma shadows shadows 2
13.4.2013 měla kapela Marma Kansas Revival velký come-back v novém obsazení ve vyprodaném  žižkovském klubu XT3. Kytarista Petr Kolář vyrobil krásné pozvánky. Nový revival The Shadows při natáčení promo-snímků v kulturáku na Stochově.


pepa a jindra bohouš němec ibanez s basou pavel malina suchdol basso
 Vánoční posezení s Pepou Kůstkou. Náhodné setkání s Bohoušem Němcem na festivalu ve Velké Chuchli, který jsem moderoval. Pořídil jsem si nové kombo na basu - malé dělo!!! Půlnoční jam v borečnické Fešácké hospodě. S Pavlem Malinou v jeho píseckém obchodě s hudebními nástroji. Starosuchdolská restaurace s únětickým pivem. A v Borečnici s novou basou Jolana Basso IV.  - kterou jsem od svých 16 let nedržel v ruce.   


U Hrocha Jižané Vojsko Andělé 127. JCS 2015
1. S Kotlíkem a s Mošnou U hrocha. 2.3.4. Různé pozvánky kapely Marma Kansas Revival. 5. Jesus Christ Superstar 2015  



Vimperk Vimperk2 125. Marma 2 126. Marma 2 128. V akci
1. Na festivalu ve Vimperku dne 17.8.2013 - Marma - pan pořadatel třetí zleva. První zleva - houslista Milan Pěkný. 2. Dále Petr Kolář s novým Stratocasterem. 3. Marma ve Stochově na Svatováclavských slavnostech s hostujícím Honzou Dočekalem. 4. Tatéž sestava v Chomutově.  5. Stochov


129. Ceska trojka
130. Ceska trojka 2
131. S Parademarche leták
já (2)
já (3)

1. Česká trojka - Jindra Vobořil zpěv, Jirka Hes, basa, Pepa Kůstka kytara a Kryštof Hon, bicí. 2. Česká trojka s Tomášem Nedělkou na Slamníku. 3. 20 let Parademarche v Malostranské besedě.  4. 45 let Bacilů. 5. S novým Rickem. 6. S Vaškem na Střeláku


já
solo (1)
solo (2)
solo (3)
solo (4)

1. S Bacily 31.8.2016 Střelecký ostrov Praha. 2.  Studio Solisko - Solopisky - Miloš Rábl, Jindra Vobořil a Pepa Kůstka. 3. Zvukový inženýr Míla Rábl. 4.  Pepa Kůstka - režižér!! 5. Natáčení s kapelou Česká trojka